Tosa Inu - štěňata TosaInu, krycí pes a informace CHS plemene Tosa Inu

Dysplazie kyčelního kloubu - mýty a fakta

Dysplazie kyčelního kloubu (DKK) je jedním z nejdiskutovanějších zdravotních problémů u psů. Jde o dědičné onemocnění závažného typu, které postihuje nejvíce velká plemena. Jak vlastně dysplazie vypadá a jaké jsou její diagnostické metody? Jaké jsou její příčiny a dědičnost? Lze se jí účinně bránit?

Co je to dysplazie?

Dysplazie kyčelního kloubu (anglicky Hip Dysplasis) vzniká při nesprávném vývoji hlavice stehenní kosti a kloubní jamky nebo při jejich volném uložení. V obou případech dochází k nesprávnému uložení kloubu v jamce, což má za následek nevhodný pohyb kloubu a vznik dalších degenerativních změn na kloubu a jeho okolí (artritida). Jestliže se totiž neshoduje tvar hlavice a jamky, nebo sedí hlavice v jamce příliš volně, dochází k nerovnoměrnému rozložení tlaku působícího na kloubní chrupavku, což vede postupně k jejímu degenerativnímu opotřebení. Chrupavka se zdrsňuje, zvlákňuje a nastává její postupná destrukce.

Onemocnění se projevuje různě. Od neochoty ke změně pohybu či polohy (vstávání z lehu atp.), přes rychlou únavu psa při pohybu, až po trvalé kulhání a odlehčování postižené končetiny.

Dysplazie kyčelního kloubu není vrozená vada, ale projevuje se až v průběhu růstu. Vrozená je pouze predispozice k této vadě. Všichni psi bez rozdílu, tedy i ti, u kterých se později vyvine DKK, se rodí s normálními kyčelními klouby. Pro rozvoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první dva měsíce po narození, kdy jsou součásti kloubu ještě měkké.

Jaká je dědičnost dysplazie?

Dědičný základ dysplazie je poměrně složitý. Ukazuje se, že se jedná o polygenní dědičnost (rozhoduje více genů) a přenos není jednoduše nadefinovatelný. Výsledný stav DKK je dále dán souhrou genetického vybavení jedince a faktorů vnějšího prostředí (rychlost růstu, výživa, fyzická zátěž apod.).

Míra dědičnosti je vyjádřena indexem heritability. Ten vyjadřuje, jak moc je predispozice daná dědičnými faktory a jakou roli hrají vnější vlivy. Stoprocentní dědivost je vyjádřena indexem rovným číslu 1. Takový index má například entropium, ektropium, předkus, podkus a jiné poruchy. Index rovný nule pak značí naprostou nedědičnost.

Index heritability pro náchylnost k DKK se liší u jednotlivých plemen a značně závisí na metodě zjišťování postižení u zvířat. Při tradičním zjišťováním (RTG snímky) se index pro velká plemena pohybuje okolo čísla 0,4. Podíl genotypu na rozvoji dysplazie je tedy 40 %. V případě jiné metody zjišťování (PennHIP – viz dále) však index dosahuje i hranice 0,9.

Ať už bychom ale stanovili index na jakémkoli čísle mezi nulou a jedničkou, je naprosto evidentní, že spojování jedinců s DKK dává větší procento postižených potomků než spojování jedinců bez nálezu DKK. Existují studie, které praví, že mají-li oba rodiče negativní nález na obou kyčelních kloubech, je 64 – 81% potomků zdravých, zatímco u rodičů s nálezem DKK je tento poměr opačný, tj. 63 – 93 % potomků je nemocných.

Důležitým faktem je také to, že dysplazie kyčelního kloubu je prahové onemocnění. Projeví se až při úplném počtu vadných genů. Má-li jedinec menší počet vadných genů, nemusí se u něj nemoc projevit, ale bude jejím přenašečem.

Také všeobecně platí, že se může stát, že na psovi, který má pozitivní nález dysplazie, ale žije celý život zavřený v kotci či na zahradě, se nemusí projevit žádné fyzické omezení. Kdyby ale tento pes žil aktivním životem u kola či ve výcviku, je pravděpodobné, že by během pár let nemusel vůbec chodit.

Jak se dysplazie diagnostikuje?

Jak jsem již zmínil, existují dvě metody zjišťování DKK a predispozice k ní. První metodou je tradiční zjišťování z RTG snímků. Druhou pak tzv. PennHIP metoda.

Rentgenologické vyšetření

Pro rentgenologické vyšetření DKK je nezbytný správně provedený a technicky kvalitní RTG snímek, který provádí akreditované pracoviště při úplné narkóza psa a zasílá jej posuzovateli pro dané plemeno. Minimální věk pro oficiální vyšetření na DKK je u nás stanoven na 12 měsíců, resp. 18 měsíců u velkých plemen. Zjišťuje se však, že ne všechny případy dysplazie lze rentgenologicky vyšetřit již ve věku 12 měsíců. Studie prokázaly, že klasickou metodou vyšetření lze změny na kyčelních kloubech zjistit ve 12 měsících jen asi u 66 % postižených psů, zatímco v 18 měsících asi u 82 % psů a ve dvou letech již u 94 % psů.

Klasifikační schémata pro stupeň dysplazie jsou různá. FCI označuje stupni „A“ až „E“. Česká republika převzala toto schéma, ale místo písmen používá číslice od „0“ do „4“. Vysvětlení udává následující tabulka.

Hodnota Stupeň 0 negativní 1 hraniční stav 2 mírná (lehká) DKK 3 střední DKK 4 těžká DKK

PennHIP metoda

Metoda PennHip byla vyvinuta v USA a umožňuje vyšetření jedinců již ve velmi brzkém věku (kolem 16 týdne). Její hlavní výhodou je možnost vyšetření laxity kloubu, tedy již samotné predispozice pro vývin DKK. Jejím výsledkem nejsou žádné stupnice, ale prosté sdělení "negativní / pozitivní". Jde o přesné měření bez zavlečení lidského faktoru, který hrozí při tradičním posuzování artrotických změn zachycených na RTG snímku.

Také je možné touto metodou odhalit predispozici pro DKK (a tedy i dědičný přenos na potomky) u psů, u kterých tradiční metoda rentgenologického vyšetření selhala, protože byli vyšetřeni třeba hned ve 12 měsících, které ale strávili zavření v kotci bez jakéhokoliv pohybu. V tomto případě se vůbec nemusí artritické změny na kyčelních kloubech projevit a pes je označen jako DKK negativní.

Tato metoda vyšetření laxity kloubu je považována za jednu z nejdokonalejších a masivně se využívá ve Spojených státech. Žel v ČR není dosud příliš rozšířena.

Lze se dysplazii účinně bránit?

Dysplazie kyčelního kloubu je pro chovatele těžkým oříškem. Kromě polygenní dědičnosti zde důležitou roli hrají i zmíněné vnější vlivy. Navíc se nemocným rodičům může narodit zdravý potomek a zdravým rodičům zase nemocný (i když pravděpodobnost obou případů je radikálně odlišná – viz výše).

Kvůli složitému genetickému založení je tak nemožné DKK zcela eliminovat. Přesto však důsledné selektivní chovatelské programy mohou vést ke značnému snížení frekvence jejího výskytu. Ve všech případech, kdy došlo v chovu k důkladné selekci postižených zvířat, byl tento chovatelský počin odměněn radikálním snížením výskytu DKK.

Praxe v chovatelských klubech

Pozitivní vliv selekce postižených zvířat si v některých chovatelských klubech rozhodně uvědomují. Například Klub československých vlčáků vyřazuje od roku 1996 z plemenitby feny se střední dysplazií a psy dokonce s lehkou dysplazií. Jejich partnerský klub na Slovensku je ještě přísnější. Kromě pozitivních jedinců vyřazují i jejich rodiče i sourozence. Hovawardi mají negativní DKK dokonce ve standardu plemene a do chovu si nepouštějí postižené jedince. Taktéž v Moloss klubu zavedli povinné snímkování DKK se selekcí oboustranných postižení.

Stanovisko FCI

Názor FCI na problematiku dysplazie kyčelního kloubu je jasný. Považuje jí za velký problém, kterému je třeba čelit důkladnou evidencí a následnou selekcí. Ve svém Chovatelském řádu stanoví v preambuli v odstavci 8 povinnost sledovat (mimo jiné) dysplazii, evidovat postižená zvířata a na požádání údaje poskytnou FCI. Dále (zcela samozřejmě) dodává, že povinností členských subjektů je tento chovatelský řád dodržovat. Za naši republiku je členským subjektem ČMKU. V jejím chovatelském řádu se však o sledování dysplazie nic nepíše.

Zdroj informací Klub chovatelů německých dog