Tosa Inu - štěňata TosaInu, krycí pes a informace CHS plemene Tosa Inu

Socializace psa

Pro každého psa je "období socializace" velice důležité a v té nejintenzivnější formě by mělo probíhat v období mezi 7 - 12 týdny jeho věku. (Výjimečně do 16 týdnů). Jedná se o období, které ve větší míře ovlivní chování daného jedince v následujícím životě a zdůrazní jeho osobnost. Se socializací je možné začít i později (většinou z důvodu nápravy chování dospělého psa, u kterého byla socializace podceněna nebo z důvodu zakoupení již podstatně odrostlejšího štěněte od nezodpovědného chovatele, který socializaci štěněte, o kterém věděl, že půjde do jiných rukou, nevěnoval pozornost). Každopádně čím později se se socializací začne, tím zdlouhavější a náročnější to bude a navíc se většinou zcela nedosáhne kýženého výsledku. Proto uvedených šest týdnů má opodstatněný význam, který nelze ani při nejmenším podceňovat.

Socializaci předchází i jakési "období vtiskávání", což se děje výhradně u chovatele. Toto období probíhá do 7 týdnů věku štěněte a o zdárný vývoj štěněte se musí starat chovatel. (I proto je důležité při výběru štěněte hledat dobrého - starostlivého chovatele). V tomto období se začleňuje štěně do hierarchie, učí se, jak se chovat k ostatním psům (sourozencům). Chovatel by měl štěňatům poskytnout co nejrozmanitější prostředí s různě barevnými, velkými a zvukově zajímavými věcmi. Každopádně by štěňata v tomto období měla přijít do velmi častého a úzkého kontaktu s lidmi různého věku. Protože období vtiskávání je pro vyrovnanost povahy psa stejně důležité jako období socializace, mělo by štěně do 7 týdnů zůstat u chovatele, resp. mezi ostatními štěňaty a ve vlivu své matky-feny! Pouze v řídkých případech je možné doporučit odebrání štěněte o týden dříve. Je-li chovatelem období vtiskávání správně pojato, je štěněti dán důležitý základ vyrovnaného chování k okolí. Dále vše záleží na socializaci a výchově (příp.výcviku) u nového majitele.

Pes označený jako nesocializovaný nebo málo socializovaný, nevhodně či nepřiměřeně reaguje na běžné situace a věci. Trpí nejen jeho nervová soustava, tedy on sám, ale také majitel a okolí. Nevhodnou reakcí může být jak nepřiměřená bázlivost, tak agresivní chování, které většinou pramení ze skrytého strachu. Pes, který neví, jak na vzniklou situaci reagovat, reaguje pudově (útěkem) či "zkratově" kousáním. Takový jedinec je nebezpečný svému okolí i sám sobě (např. při útěku jej může srazit auto či se může ztratit). Každý majitel psa by měl věnovat socializaci svého psa maximální pozornost. (Měla by to být jeho povinnost). Pokud socializaci a základní výchově nechce nebo nemůže věnovat svůj čas, neměl by si psa pořizovat, protože trpět nakonec budou všichni.

Socializací rozumíme seznámení psa se světem, tedy s různými zvuky, věcmi, živočichy, ale také situacemi. Socializace není vyjádření jediné činnosti, ani ji není možné přesně definovat. Výrazně se prolíná a jde ruku v ruce s výchovou štěněte, ale stejně jako u výchovy a výcviku, je i u tolik omílané socializace důležité znát alespoň základní fakta a pravidla.

Je důležité štěně seznamovat s novými situacemi, neznámým prostředím, věcmi. Vždy postupně a zásadně na vodítku, případně (ale výjimečně) v náruči. Nikdy se nesmí stát, že by štěně před něčím ustrašeně uteklo či získalo špatnou zkušenost! Ve štěněčím věku mají takové negativní zážitky až příliš velký význam a často v dospělosti vyústí v nevhodné chování a to nejen v kritických situacích. Štěně musí získat zdravou důvěru k věcem, situacím, různému prostředí, zvířatům i lidem, i když se jedná o psa, který bude mít za úkol hlídat dům apod.. Právě výborně socializovaní jedinci, znalí i reakcí a chování lidí, jsou nejlepšími hlídači, protože je nic nepřekvapí a jsou si vědomi své neohroženosti.

Jestliže se štěně bojí a má snahu utéci, je nutné nenásilně a s citem pro vzniklou situaci štěně přesvědčit, že to, čeho se bojí, je jeho "přítel" - nic mu neudělá. Vždy se chovejte k věci, situaci apod. (ať je reakce štěněte jakákoliv) s naprostou samozřejmostí - "jako by se nic nedělo". Nikdy psa neuklidňujte a neberte do náruče jen z důvodu, aby jste ho utišili, stejně tak je krajně nevhodné zvyšovat hlas či štěně trestat. Protože potřebujeme, aby pes vše kolem bral jako "samozřejmost k životu patřící", musíme se chovat tak, jak bychom chtěli, aby se choval náš pes. Díky chlácholení či křiku se štěně jen utvrdí v tom, že jeho obavy jsou na místě, neboť i jeho páníček se nechová "normálně".

Špatnou (byť pochopitelnou) reakcí majitele psa, kterého něco vystrašilo, je také rychlé vzdálení se od "dané věci", či naopak nucení psa se "toho" dotknout. Zde platí staré známé: "ideální je zlatá střední cesta". Pokračujte tedy tak, jak jste měli původně v plánu a chovejte se zcela přirozeně. Pokud se štěně vzpírá a nechce jít nebo naopak chce jít rychleji apod., nebojte se použít i silnější zatáhnutí za vodítko. Jakmile se pes uklidní, můžete ho "zběžně pohladit", ale nikdy jej důrazně nechvalte či neodměňujte, aby nepochopil, že se opravdu "něco hrozného dělo". Daleko vhodnější je hra se štěnětem, kterou však musíte praktikovat častěji, než jen v momentě, kdy štěně překonalo (či překonává) strach.

Jestliže má štěně snahu očichat si věc, které se bojí, dejte mu čas a umožněte mu to. Každopádně je nutné si uvědomit, zda se nejedná o věc, která mu může ublížit (nastartovaná motorka - pozor na horký výfuk, štěkající pes za plotem - hrozí pokousání štěněte). Stále mějte na paměti - žádná špatná zkušenost, protože se z vašeho psa má stát vyrovnaný, kamarádský, ale zároveň neohrožený jedinec.

Přesto i u "špatných zkušeností" existují výjimky. Ty se vztahují spíše již k výchově, kdy štěně chce udělat to, co nesmí. Jako špatnou zkušenost je možné považovat např. rozběhnutí se za kočkou - prudké škubnutí za vodítko = špatná zkušenost, požírání odpadků z trávníku - zarachotí vedle něj odhozený svazek klíčů či plechovka s kamínky = špatná zkušenost.

Seznamujte - nechejte hladit své štěně nejen lidmi různého věku (je však vhodnější nepodporovat přílišné mazlení s nimi a krmení dobrotami, což by mohlo vést k obtěžování každého kolemjdoucího a u některých jedinců i k narušení silné vazby psa a jeho pána), ale také vyhledávejte z důvodu seznámení a dovádění podobně stejně stará štěňata a hodné dospělé psy. Pokud je váš psík maličký a tenkých kostí, nezapomeňte na přílišnou hmotnost některých dospělých psů, se kterými si má váš psík hrát, aby nebylo ohroženo jeho zdraví. Vyhledávejte místa s koncentrací různých domácích a hospodářských zvířat a případně za pomocí vodítka usměrňujte jeho chování. Choďte do lesa, aby se vaše štěně seznámilo s pachem divoké zvěře a naučilo se, že i v lese se musí ovládat a být ovládáno. Nevynechejte různé nádražní haly, panelové domy, výtahy, jízdu autem, autobusem, vlakem, postupně vyhledávejte místa s větším a větším počtem sem a tam se pohybujících lidí, samozřejmostí je návštěva u veterináře, ale také uvázání štěněte na malou chvilku u obchodu, zvedání do náruče i "cizí" osobou…, doslova vyhledávejte nové a nové věci a situace, aby v pozdějším věku nemohlo vašeho psa nic zaskočit. A hlavně nezapomeňte, že čas letí, a že ze štěněte velice rychle vyroste dospělý pes.

Důležité pro zdárný vývoj štěněte, jeho ovladatelnost a vazbu na svou rodinu, je volný pohyb bez vodítka. Jistě na první pohled vypadá složité skloubit připnutí štěněte na vodítko a seznamování s novými věcmi a situacemi a volný pohyb štěněte bez vodítka. Ovšem není to až tak těžké, jen je nutné mít alespoň trochu cit pro situaci a štěněti se opravdu věnovat - nespustit z něj oči. Využívejte této nutnosti volného pohybu co nejčastěji, ale pouze v místech, kde si to můžete dovolit, kde štěněti nehrozí nebezpečí a kde již štěně alespoň jednou či dvakrát bylo a nemůže se ničeho vylekat. Každopádně denní poměr volného pohybu štěněte (nepočítaje volný pohyb v bytě či na zahradě!) a jeho vedení na vodítku by měl co do množství mluvit ve prospěch volného pohybu!

O dominanci a smečce

Každý pes vnímá rodinu, ve které žije jako smečku s určitým uspořádáním. Hierarchii smečky lze rozdělit dle postavení jednotlivých zvířat na alfa, beta, gama atd. Je to tedy stejné jako u šakalů a vlků, ze kterých byla dnešní plemena vyšlechtěna. Alfy mají vůdčí postavení. Jako alfu může pes vnímat třeba autoritativního tatínka ale často hlavně cílevědomou maminku. Pes zkrátka instinktivně vycítí, kdo je v rodině "šéf". Ve smečce je to zpravidla nejdominantnější samec a samice. V rodině to funguje analogicky. Váš pes by měl být v této hierarchii rodiny až na posledním místě. Tímto míním, že všem členům své smečky, se kterými se pes pravidelně setkává, by měl být podřízen. Člověk, který je psu podřízený musí počítat s tím, že mu pes kdykoli může uštědřit výchovnou lekci (často bolestivou). Například necháte-li pejska jako štěňátko usadit se dlouhodobě ve vašem křesle, může se v jeho dospělosti, když už není tak bezbranný a roztomilý stát, že Vás pokouše, když se z toho křesla budete chtít dívat na televizi. To je přece od malička jeho křeslo a hlavně vy jste ve smečce až pod ním ! Vy nemusíte být z hlediska hierarchie celé smečky alfa, ale musíte být vašemu drobečkovi jako jeho psovod nadřízen. Nezapomeňte, že každý člen rodiny si vytváří ke psu svůj vlastní vztah. Nefunguje to tak, že psovod psa vycvičí a on pak poslechne automaticky i ostatní. Aby pes poslechl i někoho jiného než psovoda, musí mu takový jedinec být psu nadřízen a důsledný ve svých požadavcích (stejně je pravděpodobné, že bude mít smůlu). Existují určité projevy společné všem plemenům, podle kterých lze určit, zda je pes podřízen. Jsou to prvky v chování psa provázející emocionální stavy jako strach, radost či nejistotu. Pes je přikrčený stahuje uši dozadu a ocas mezi nohy, když má, jak se říká, nahnáno. Jestliže se bojí hodně může se i pomočit. Zvlášť časté je to u submisivních a mladých psů. Když si pejsek lehne na záda stahne ocas a uši, pak je úplně pořízen a moc vylekaný. Takto se obvykle chová v nejkrajnějších situacích, kdy už neví, jak by se zachránil a nikdy nesmí být v této pozici trestán. Jestliže se pes raduje dává uši obvykle dozadu, vrtí ohonem, bývá přihrbený, skáče na dotyčnou osobu a snaží se jí olizovat. Toto chování je obvykle nežádoucí u velkých plemen, neboť oběť takových projevů štěstí se obvykle po zásahu domácího mazlíčka cítí, jako by ji právě přejel kříženec buldozeru a myčky. Štěňátka a mladí pejsci se také při radostných shledáních počůrávají. Netrestejte je za to, i když budete mít možná mnohdy pocit, že se radují, jen aby si mohli ulevit doma tedy v teple a hned. Určitě je to přejde. A jedna zásada, kterou je nutno dodžovat v každém případě a každé situaci - NIKDY SE SVÉHO PSA NESMÍTE BÁT !!!!!!!!!!!! Jakmile se bát budete, pes to vycítí a nic s ním nezmůžete. Bude se cítit Vám nadřízen a tím pádem si bude dělat co chce. Navíc se takový pes může stát velmi nebezpečným pro vás i vaše okolí.

Tady je pár rad, jak svou dominanci upevnit :

* Krmte psa občas z ruky (vaši ruku bere jako tlamu).

* Jezte dříve než váš pes a před ním. Ve smečce dříve žerou výše postavení jedinci.

* Vstupujte první do dveří. Vy jste vůdce ne pes.

* Pokládejte mu často ruku za krk (vaši ruku bere jako tlamu).

* Občas svého psa přimějte, aby si před vámi lehl na záda, můžete ho třeba drbat nebo hladit. Jestliže něco provede a lehne si na záda nikdy ho už netrestejte (polohou na zádech Vám říká "vzdávám se" a ve smečce to funguje právě tak).

* Příležitostně přerušte hru se psem v nejlepším a schovejte hračku. Pes bude vnímat, že vy určujete, kdy je čas pro hru a pro odpočinek.

* Na procházce někdy nenechte psa očichat tu pachovou stopu, která ho láká. Nepřehánějte to však, stačí párkrát během venčení. Nezapomeňte, že Vy určujete trasu vycházky. Samozřejmě mu nechte i jistou dávku svobody. Nemyslím, že by bylo účelné, kdyby Váš drobek za vámi vlál jako prapor.

* Když se psem chcete mazlit, tak ho k tomu mějte od štěněte. Možná z toho nebude nadšený, ale zvykne si a bude vnímat, že vy organizujete jeho čas.

* Jestliže bychom měli být důslední, Váš pes by nikdy neměl běžet před vámi, ale to je jaksi těžko realizovatelné. I když bychom měli určitě všichni ideální linii a ti chudáci, jejichž pejsci běhají obzvlášť rychle by možná vypadali, jako závodní chrti.

* Snažte se psa přivyknout na to, že když se ochomítáte kolem jeho misky se žrádlem, neměl by z vás být zákusek. Od štěněte mu občas dejte ruku nad misku, z níž žere. Nic mu z ní ale neberte !!! Bude-li klidný a nebude vrčet, pak mu přidejte nášup ! Také by mělo být normální, že svému psu můžete vzít z huby kost, ale trénujte to od malička, jinak by jste mohli později utržit ošklivé šrámy.

* Jestliže se při cvičení najednou Váš pes zapře a řekne si : "To víš blbečku, já se tady kvůli tobě asi předřu !?", nenechte ho odporovat a dosáhněte svého. Donuťte ho a znova opakujte totéž, dokud to, co chcete, neudělá sám. On to zkouší a příště by považoval za samozřejmé, že se nemusí namáhat. Berte ale v úvahu jeho momentální kondici. Když je unavený a chce spát nebo když má hlad, pak raději netrénujte a nechte psa odpočinout.

Vůdce smečky - stručně, věcně :

1) Vůdce smečky rozhoduje o tom, kdy si hrajeme a kdy ne.

2) Vůdce smečky obědvá první.

3) Vůdce smečky vchází do domu první. Tedy i na gauč.

4) Vůdce smečky občas nemá náladu na neustálé rozmazlování a dá to najevo.

5) Vůdce smečky má právo vzít si kdykoliv cokoliv. I tu nejoblíbenější kost.

6) Vůdce smečky se ostatním nevyhýbá a nikoho nepřekračuje.

7) Co vůdce smečky jednou zakáže (ale i dovolí), to platí napořád.

Pokud svému psovi dáte občas podobnými maličkostmi najevo, že on není ten, který tomu velí (i když si to v koutku duše možná stejně bude myslet :-), bude vás přirozeně respektovat a nebude třeba si u něj autoritu vynucovat jinými prostředky.

Tyto rady není třeba dodržovat beze zbytku, ale jestliže se na některé soustředíte, pocítíte jistě zlepšení ve vztahu vaší němé tváře k vám. Pokud, ale není člověk důsledný a nemá alespoň špetku přirozené autority, nepomohou zde rady žádné.

Tak vám přeji to nejdůležitější - hodně trpělivosti a především DŮSLEDNOST, DŮSLEDNOST a DŮSLEDNOST a ještě jednou DŮSLEDNOST !!!

Kdo je u nás vlastně vůdcem smečky ?

Řekne-li se smečka, představí si asi hodně lidí zlověstně vyjící vlky, které zvláště starší příznivci dobrodružných románů znají z knih Jacka Londona. Pravdou je, že jsou zvířata, která žijí ve smečkách a že mezi tato zvířata paří i pes. Od doby, kdy se živil sám a o tom, že bude jedním z prvních domestikovaných zvířat nic nevěděl, se mnoho změnilo. Až na výjimky žije většina psů v komunitě lidské a své soukmenovce potkává pouze na procházce. Stále ale platí, že pes je zvíře smečkové a právě z toho může vycházet řada problémů v pso-lidských vztazích. Ne každý majitel si totiž uvědomuje, že z hlediska jeho čtyřnohého přítele je smečkou lidská rodina, ve které žije. Podstatné není jen vědět, že manžel, manželka, děti, babička a ostatní členové domácnosti tvoří z pohledu psa smečku, ale i to, že život ve smečce má své zákonitosti. Je totiž velmi důležité, kdo jaké postavení v této smečce zaujímá, do srozumitelné řeči převedeno, kdo a koho vlastně poslouchá. Odborná literatura hovoří o hierarchii smečky a používá k označování jejích členů písmena řecké abecedy (alfa, beta, gama, delta...). Jako alfa bývá označován vůdce smečky, tedy tvor, kterého všichni ostatní poslouchají a který je naopak v rámci možností chrání. Druhý jedinec na pomyslném žebříčku poslušnosti v rámci smečky - beta - poslouchá vůdce smečky, ale může "šéfovat" všem následujícím. A tak by se dalo, podle počtu jedinců ve smečce, pokračovat dál. Postavení určitého jedince ve smečce není náhodné. Řídí se řadou faktorů a velkou roli hraje způsob, jakým se daný příslušník smečky prosazuje, jaké postavení si vybojuje a také jaké postavení mu ostatní členové smečky dovolí zaujmout. Uvedená pravidla platí v každé smečce, tedy i tam, kde ji tvoří např. jeden pes a jeho majitel či majitelé. Z hlediska soužití člověka a psa by vždy mělo platit základní pravidlo, které říká že: "Bez ohledu na počet členů "lidské smečky", pes musí být svým postavením zařazen až na její konec". To může být problematické u velkých plemen se sklonem k dominanci (tedy i u ČSV) v rodinách s malými dětmi. Nelze očekávat, že tito psi se budou chtít malému dítěti bezvýhradně podřizovat, a proto by nikdy neměli být ponecháni s dětmi bez dozoru. Také dětem je třeba zabránit ve snaze psa "komandovat". V běžné "zvířecí" smečce tato pravidla fungují bez výjimek. Ve smečce "lidsko-psí" je ale nutné vědět jedno zásadní pravidlo. Člověk by neměl být jen "alfou" ale jakousi "superalfou". V přírodě totiž čas od času i alfa ztratí své postavení a je "sražena" na nižší postavení jiným členem smečky. To se ovšem v "lidsko-psí" smečce nesmí nikdy stát. Majitel nesmí připustit, aby se pes čas od času pokoušel o převzetí vedení smečky. V praxi by to mělo znamenat, že pes poslouchá všechny své lidi a oni že o něj naopak pečují a chrání jej. Skutečnost ale bývá často jiná. Svého psa milujeme, pečujeme o něj, chráníme jej, ale ona podřízenost vůdci smečky se kamsi vytratila, naopak se psovi a jeho náladám podřizuje člověk. Řada majitelů prostě nedokáže svému psovi dát jasně najevo, kdo že je tady pánem a výsledkem mohou být a také často bývají menší či větší problémy. Asi v žádném oboru není rozumné řešit problémy až v okamžiku, kdy se projeví, ale daleko výhodnější je nepříjemným záležitostem předcházet. Je patrné, že k udržování dobrých vztahů stačí umět číst v chování zvířete a důsledně dodržovat několik základních pravidel. A váš pes pak bude vaším kamarádem. Nejlepším přítelem. Budete smečkou, jak má být.

Celý problém by se dal rozdělit do několika bodů:

1) Správná volba plemene

Na seznamu mezinárodní kynologické organizace FCI stojí skoro 350 plemen. Liší se velikostí, typem srsti, ale také povahou. Je velmi důležité vědět, k jakému účelu bylo plemeno, které jsme si vybrali, vyšlechtěno, jaké úsilí budeme nuceni vyvinout, abychom nového člena rodiny naučili základům slušného chování a jakou práci dá to, co jsme psa naučili v jeho paměti udržet. Důležitá není jen povaha psa samotného, ale i nás, jeho majitelů.

2) Začít včas

Začátek výchovy bývá z hlediska budoucí poslušnosti psa velkým problémem. Člověk si přinese domů štěně. Malá kulička chlupů trousí loužičky, naříká po matce a sourozencích, kulí na nás dětsky nevinné oči a celá rodina jihne. Malý pejsek si rychle uvědomí svoji šanci a začne se prosazovat. Tu zavrčí, když mu někdo sáhne do misky, tam se ožene, když je mu brána oblíbená hračka a volání pána, to je přece něco, nač se nesmí reagovat. Rodina se usmívá a její členové říkají: "Je malý, má na takové jednání právo, až bude větší, vychováme ho!". Hluboce se mýlí a takového psa pravděpodobně v pozdější době bez odborné pomoci nevychovají. Velmi důležitým obdobím v životě štěněte je údobí zhruba od jeho 5-6 týdnů věku do 3 měsíců. Hovoří se o období rané socializace. Právě v této době si pes uvědomuje, že existuje hierarchie smečky a učí se komunikovat. Období rané socializace je nesmírně důležité z hlediska budoucího života psa a jeho soužití s lidmi. Postavení ve smečce pes vnímá už v době, kdy žije se sourozenci a matkou. Uvědomit si je ale musí i po přechodu k novému majiteli. Tosa Inu dozrává v tomto smyslu poměrně brzo v porovnání s jinými plemeny a proto je jeho časné zařazení do nové smečky - rodiny velmi důležité. Štěně, kterému jeho majitel v období rané socializace umožní získání co největšího množství informací a kontaktů, bude s největší pravděpodobností jednou chytrým a vyrovnaným psem. Občas se hovoří o příslovečné inteligenci kříženců a hlouposti psů čistokrevných.

Rozdíl v jejich schopnostech nebývá velký. Jen ti kříženci nejsou v době svého batolecího věku tak chráněni před kontaktem s vnějším světem jako opečovávaní budoucí šampióni. Rozdíl tedy není v inteligenci, ale v informacích, které má možnost určitý jedinec získat.

3) Svého psa musí každý zvládnout sám

Hodně lidí si koupí psa a požádá někoho zkušenějšího, aby psa vycvičil. Pokud ale majitel nemá u svého psa potřebnou autoritu, nemůže očekávat, že jej někým jiným dobře vycvičený pes bude poslouchat a hlavně uznávat jako pána. Každý by měl sebekriticky také zhodnotit, zda bude svého psa zvládat i fyzicky. Potkat subtilní paní, která "vlaje" za 60 kilovou Tosou nemusí být pro majitele malého plemene zrovna příjemným zážitkem.

4) Pes by měl zůstat psem

Jedním z největších problémů poslední doby je polidšťování psů. Chodila k nám do ordinace paní, která svého psa trestala velmi svérázným způsobem. Když udělal něco, s čím ona nesouhlasila, oznámila mu, že s ním den, dva či tři, podle závažnosti přestupku, nebude mluvit. Paní to určitě myslela dobře, její přístup byl, jak říkala, účinný v partnerských vztazích, u psa ovšem nefungoval. Paní si nechala poradit a pokud pes něco vyvedl, dala mu okamžitě jasně najevo, že se dopustil něčeho nežádoucího. Během měsíce dvojice našla ten správný vztah a vyjasnila si, kdo že je pán, tedy v tomto případě paní, a kdo pes. Jsou ale i jiné případy. Slečna, na kterou i při běžné manipulaci typu česání její štěně vrčelo, na upozornění, že by si to neměla nechat líbit odvětila že: "Je to můj pes, je to osobnost a já projevy osobnosti netlumím!". Časem pes nevrčel, ale kousal a slečna nehovořila o osobnosti, ale o agresivním jedinci, kterého je třeba utratit. Nešťastného psa si vzal moudrý starší pán, který jeho osobnost tlumil a ztlumil tak, že se z obtížného zvířete stal milý a velmi poslušný pes, kterému bylo možné provádět i nepříjemné zákroky bez problémů. Z obou uvedených případů, a bylo by možné vypsat celou řadu dalších, vyplývá, že pes má jiný model chování než člověk a že na láskyplné domluvy moc nedá. Pochvala i nesouhlas musí být vyjadřovány jasně a srozumitelně a okamžitě po tom, co pes udělal něco, co se nám líbí či nelíbí.

Pes v rodině a to zvláště tam, kde jsou děti, může být velkou radostí. Může ale být i značným trápením. Poranění člověka je určitě závažné, ale soužití člověka a psa mohou provázet i další problémy. Patří sem obtěžování štěkáním nebo vytím, pobíhající pes na dálnici, pes dávící všem sousedům slepice a králíky nebo pes napadající na procházce v parku všechny ostatní psy. Nepříjemné je i den co den poslouchat o půlnoci místo slavíků dámu půl hodiny volající psa, který má úplně jiné zájmy, než vyhovět své majitelce. Každý, kdo si pořizuje psa, by měl počítat s tím, že jej bude vychovávat. Argument typu: "Mám psa jen jako společníka a proto ho nechci nijak cvičit." vede většinou k problémům. Každý by si měl předem uvědomit, zda zná správnou odpověď na otázku: "Kdo má koho poslouchat, pes pána nebo pán psa?".

Nekřičte na svého psa !

Nemá to smysl. Dnes ráno jsem byl svědkem poměrně časté scénky. Paní ve středních letech venčila německého ovčáka, žádné štěně, podle vzhledu také ve středních letech. V jedné ruce vodítko, bedlivě pozorovala okolí a když usoudila, že se psík příliš vzdálil, zavolala na něj úlisným hlasem : "Arnie, pojď k paničce, Arnie sem !" Bylo zřejmé, že neočekává žádnou reakci, přesto se svědomitě ujistila pohledem na stále spokojeně čmuchající zvíře a přidala značně na hlasitosti. "Arnie, pojď sem." "Arnie, nedělej, že mě neslyšíš." "Arnie..."

Její hlas se stále zvyšoval, stejně tak jako její hlasitost, ačkoliv se však již po ní někteří náhodní chodci otáčeli, Arnie si dál spokojeně čmuchal, přestože byl od ní vzdálený pouhých několik metrů. Teprve když žena téměř propadala hysterii, usoudil, že je na čase se urychleně vrátit, zvedl hlavu a přiběhl. Paní ho připjala na vodítko se slovy : "No tak vidíš, že to umíš" a s výrazem "příště ho raději nepustím" odkráčela ze scény. Je mi jasné, že se usmíváte a v hlavě se Vám míhají notoricky známé poučky typu "povel má být důrazný", "pro přivolání používáme výrazy k noze nebo ke mně"... Ne, skutečně nemám v úmyslu je opisovat, na celé scénce je patrný mnohem zajímavější aspekt.

Představte si dítě, které chodí pravidelně uždibovat z narozeninového dortu v lednici. Pokaždé, když sní dostatečně malý kousek, krádež mu projde. Teprve když sní celý jeden díl, stihne ho trest. Jak rychle se naučí uždibovat jen po malých kouscích ? A buďte si jisti, že Váš pes se takové věci učí ještě rychleji. Vy jste těmi, kdo určují míru. Jak si psa naučíte, takového ho máte. Stanovte si pravidlo "maximálně dvou povelů". Jednou povel vyslovte normálním, klidným hlasem, s oslovením na počátku, kterým psa upozorníte, že k němu mluvíte: "Arnie, k noze". Neposlechne-li okamžitě, povel zopakujte důrazněji, nezvyšujte hlasitost, jen přidejte hlasu na sytosti : "ARNIE, K NOZE." Neposlechne-li ani podruhé, neprodleně musí následovat trest. Mně se osvědčilo vržené vodítko či jiný měkký předmět, dobré jsou také klíče, které s chrastěním proletí psovi nad hlavou. Existuje jistá východní filozofie, která tvrdí, že když je člověk o něčem naprosto přesvědčen, stane se tak. Nejsem si jistý, zdá má obecnou platnost, v tomto případě však platí zaručeně. Pes pozná Vaše rozpoložení z Vašeho hlasu, z Vaší gestikulace, ze způsobu, jakým jdete. Nečekejte, až se rozčílíte, kvůli tomu jste si přece psa nepořídili. Zahrajte to na něj. Když dáváte povel s očekáváním neuposlechnutí, stůjte pevně. Proč by měl poslouchat postavičku klátící se ve větru ?

Když se k Vám provinilec vrací, napněte svaly, pokrčte prsty na rukou. Musí z Vás čišet rozhořčení nad tou drzostí (nikoliv však rozčilení a hysterie). Sledujte viníka očima. Chovejte se klidně a sebejistě. Neřvěte na něj, nemáchejte zuřivě rukama, rozhodně ho nebijte (přece jen přišel). Dejte ho k noze, přikažte mu lehnout, sednout a vstát. Po každém správně splněném povelu ho krátce, avšak nijak mazlivě pochvalte. Rázně vykročte a po několika desítkách metrů ho zase pusťte na volno. Vraťte se pro klíče a jste připraveni k dalšímu pokusu...

Rozhodně však na svého psa nekřičte. Nemá to smysl.